Baseball

Matěj Šišolák: "Den má 24 hodin. A pak je ještě noc..."

Matěj Šišolák velkou mírou přispívá k rozvoji klubu. Současně je hlavním trenérem mladších kadetů U13, trenérem A týmu mužů, členem výkonného výboru a zapáleným členem klubu. Kromě toho reprezentuje naše barvy na mezinárodním poli, neb je hlavním trenérem výběru Little League a národního týmu Slovenska U12. Přečtěte si obsáhlý rozhovor o cestách, které k jeho současné pozici vedly.

Matěji, jak ses dostal k baseballu?

Někdy v létě 1989 jsem objevil v bratislavském Večerníku pozvánku na legendární softballový turnaj „O bačov črpák“ – hrál se i za účasti českých týmů. Pak jsem u dědečka v dílně vyrobil první pálku z násady od lopaty a nutil kamarády, s nimiž jsme hráli každý víkend fotbal nebo hokej, aby zkusili ten divný sport, jehož pravidla jsem poznal pouze z knihy „Zlatá kniha sportovních rekordů“.
Dovedete si představit ten socialistický překlad terminologie, hrát se podle toho nedalo. O rok později, bylo mi 15 a poprvé v životě jsem se vydal sám na nábor, který pořádal univerzitní oddíl Slávia SVŠT v Bratislavě – na baseball č softball, tehdy to bylo téměř jedno. Každopádně mým vnitřním hnacím motorem bylo ničím nepodložené, nicméně velmi hluboké přesvědčení, že jsem našel sport, který bude můj. Něco jsme potrénovali a od jara začali hrát – shodou okolností to byl úplně první ročník slovenské baseballové ligy v roce 1991.

Jakou má na Slovensku tradici?

Historie slovenského baseballu (tedy tak, jak jí vnímám z dobových dokumentů a svědectví) byla svérázná: tehdejší osobnosti softballu se rozhodly, že se ve dvojicích či trojicích „rozlezou“ do tělovýchovných oddílů a založí tam baseball. Psal se rok 1990 a na škvárovém hřišti Slovanu Bratislava se zrodila soutěž se šesti týmy. Já byl – v přešitých kalhotách od doktorského stejnokroje a zeleném triku s vlastnoručně našitým číslem – u toho.

Nezůstal jsi jen u hraní...

Ano, vystřídal jsem, stejně jako spousta českých vrstevníků, téměř všechno. Zapisoval jsem, rozhodoval a trénoval mládež, později i dospělé, seděl ve správní radě federace. Osobním výrazným milníkem pro mne bylo založení prvního čistě baseballového klubu na Slovensku: Fighting Flies Bratislava v roce 1994, který funguje dodnes. Tehdy nás u jeho zrodu bylo jen pár kamarádů: Juraj Špánik, Róbert Cibula, můj bratr Andrej a já. Za výrazné podpory našeho otce jsme se za pochodu naučili vše o organizaci sportovního klubu a z týmu vybudovali jeden z nejúspěšnějších klubů slovenské historie. Jen ten titul nám pořád chybí…



Co tě přivedlo do české republiky?

Do ČR jsem přijel studovat v roce 2000. Nějakou dobu jsem trénoval s Tempem a jezdil každý víkend na zápasy do Bratislavy, do Trnavy, do Košic, po založení chorvatsko-maďarsko-slovenské Interligy třeba i do Budapešti a do Splitu. Nicméně, po pár letech se to už nedalo podobným způsobem dál provozovat. Hrál jsem dál, ale ne každý víkend.
Když syn Teo dorostl do věku, že mohl hrát baseball, přivedl jsem ho na SaBaT. Okouzlen atmosférou a péčí Heleny a Mariány v nejmladší kategorii jsem si klub zamiloval. A jelikož nedokážu jen sedět na tribuně a koukat, spadl jsem do toho znovu – trenérsky i hráčsky.

Jak bys srovnal slovenský a český baseball?

Měl jsem možnost být v roce 2000 u toho, kdy slovenská seniorská reprezentace na svém herním vrcholu sahala po vytouženém postupu do A kategorie ME. Deziluze z finálové porážky jako kdyby skvěle nastartovaný projekt slovenského baseballu zastavila. Skončila spousta skvělých hráčů a sen vyrovnat se českým týmům, se rozplynul. Mám pocit, že od té doby vývoj stagnuje, hráčů ubývá, stejně jako měst, kde se baseball hraje. Nevýhodou je prakticky nulová podpora hnutí ze strany státu, jen některé kluby si dokáží – a za to jim patří moje úcta – zajistit podporu od měst. My (FFB) jsme postavili asi 4 „hřiště“, než jsme konečně vybudovali skutečný areál, kde se mohou hrát i mezinárodní zápasy.

Dnes je český a slovenský baseball kvalitativně i organizačně velmi vzdálen. Českému hnutí úspěch přeji. Nicméně, je mi z toho smutno. O těch pár hráčích, kteří dělají nebo dělali slovenskému baseballu dobré jméno v Čechách a na Moravě, se už ani neví, že jsou Slováci (Miloš Fabián kdysi v Dracích, Ján Jablonka v Technice, Martin Lukačka v Tempu, Jakub Ižold v Dracích...). Jediný, kdo se jasně vymezuje, je úspěšný  trenér Čočo (dnes v Hroších...) J

Stoupáš v trenérské kariéře, v loňském roce jsi vedl regionální výběr Little League. Jaká byla změna vést výběr hráčů, jak probíhala příprava a jak hodnotíš turnaj? Co to pro tebe znamenalo?

Kariéra je silné slovo J. Každopádně to pro mne byla čest. Rozdíl je asi jasný – pracovali jsme s téměř „hotovými“ hráči, pokud se o tom dá mluvit v kategorii U13 J. Pro trenéra se zkušenostmi z dospělého baseballu je vždy výzvou vést mládežnický tým, který je schopen podávat takticky vyspělé výkony. Ano, vždy může selhat lidský faktor, který vám jednoduchým „errorem“ či nenadálým selháním na pálce otočí vývoj zápasu, ale to je běžné i v seniorské kategorii. A u výběru LL Severozápad 2017, který byl mimořádně talentovaný, jsme se soustředili zejména na jeho výkon v jednom rozhodujícím turnaji. Vybírali a sehrávali jsme hráče tak, aby zapadli do plánované strategie – s předem danou rolí v každém z rozepsaných zápasů. Nevyšlo nám to o jediný bod ve finále proti Regionu Jih.

Je málo známo, že jsi také reprezentační trenér. Jak ses k tomu dostal a jaké jsou ambice? Je složité vést slovenský tým a bydlet v Praze?

Myslím, že slovenskému baseballu něco dlužím. Dlužit je možná silné slovo, ale není mi lhostejný. „Můj“ klub, který dál funguje pod vedením mého nejmladšího bratra Michala, je pořád mým dítětem. Nabídl jsem své zkušenosti vedení slovenské federace a ta mě pověřila funkcí trenéra slovenské reprezentace U12. I zde pracujeme s omezenou základnou (výběr z necelých tří desítek hráčů!) a ještě omezenějším rozpočtem, ale někteří kluci jsou velmi šikovní a potřebují jen trošku usměrnit. Vzdálenost není ideální, ale dojíždím na soustředění či turnaje. Strategie je malinko odlišná, je zde potřeba víc učit, ale slovenští trenérští kolegové své kluky připravují odpovědně a poctivě. Navíc se mohu opřít o iniciativní realizační tým a podporu rodičů. Tak uvidíme, jak se nám povede na ME, třeba proti Česku (i když už v realizačním týmu nebude můj dávný protihráč Čočo, nýbrž současný spoluhráč Matouš Procházka J)


Kromě trénování týmu U13 jsi nově trenérem u A týmu mužů. Jak se těšíš na výzvu v trénování mužů a jaké jsou plány? Jak hodnotíš uplynulou sezonu pod končícím trenérem Petrem Černým?

Sezona byla z hlediska výsledků nejúspěšnější co paměť SaBaTu sahá – 1. místo v 1. Lize jsme si zasloužili a Petrovi za jeho vedení patří velký dík. Škoda toho postupu. Každopádně poučili jsme se a spolu se Štěpánem Hasalem připravujeme tréninkový plán, který by nás měl na sezónu 2018 připravit ještě líp. Zatím nás těší důvěra a nasazení většiny hráčů. Obáváme se menší základny, případná zranění klíčových hráčů a plánovaná hostování nám mohou ambice zhatit. Každopádně, nemluvit o ambici postoupit by bylo alibistické a to mi není vlastní. Takže chceme hráče dobře připravit, motivovat je a vymáčknout z nich to nejlepší. Abychom se mohli za rok ohlédnout a říci, že to byla správná cesta. Věřím, že povede do extraligy – příští, nebo ten další rok.

K tomu všemu pokračuješ u Little League i nároďáku. Jak to všechno stíháš?

Je 1:03, před dvěma hodinami jsem se vrátil z tréninku Áčka a ještě odpovídám na otázky. Za čtyři a čtvrt hodiny vstávám a jdu běhat. Jak říká jeden můj známý: „Den má 24 hodin. A pak je ještě noc.“

Co by jsi chtěl ve své kariéře vyhrát, čeho bys chtěl dosáhnout?

Všechno J Reálně: příští rok postoupit s Áčkem SaBaTu do Extraligy, s LL Severozápad vyhrát národní kvalifikaci a zabojovat o postup na finále do USA. Se slovenskou U12 skončit s pozitivní bilancí na ME. A já osobně se chci v budoucnu postavit na kopec v extraligovém zápase alespoň na jednoho pálkaře (na což vzhledem k mé rychlosti nebude potřeba víc než dva nadhozy... J

Máš nějaké trenérské krédo, kterým se řídíš?

Na kréda moc nejsem. Ke své škodě nedokážu vnímat zápasy bez emocí, dost si ty věci připouštím, což chápu jako chybu. Ale zkusím svůj oblíbený citát: "Winners are not those who never fail, but those who never quit."

Co rád děláš ve volném čase, co tě baví?

No, ve volném čase pracuju, mám hned několik zaměstnání J Ale - rád čtu. Cesta do práce a z práce mi trvá skoro dvě hodiny denně, takže vedu soukromý čtenářský klub v MHD. Snažím se věnovat svým dětem, nejen v tu dobu, co mají trénink J, aby mi pak odpustili, kdy na ten trénink nebo zápas odejdu bez nich.

 

 

Pozn. autora: Fotky jsou pouze ilustrační a Matěj je moc hodný trenér :-)

Matěji, díky!
Matouš Procházka

Vytisknout E-mail