Baseball

Štěpán Hasal: "Přes velký nárůst členů v klubu zůstává přátelská atmosféra..."

Štěpán Hasal je v současné době novým trenérem mužského A týmu a členem výkonného výboru. Jistě patří mezi lidi, kteří pro klub dělají maximum možného. Jak se ale dostal k baseballu a bez organizované hráčské minulosti až k trénování mužského týmu na SaBaTu? Přečtěte si se Štěpánem rozhovor!

1) Štěpáne, jsi poměrně vzácný případ trenéra bez přímé hráčské minulosti. Kdy ses poprvé setkal s pálkovacími sporty a zaujaly tě hned na začátku?

Tipuji, že tak někdy v první polovině osmdesátých let. V rámci skauta, tehdy se z důvodů krytí jmenoval turisticko-tábornický oddíl Bílý Orel, jsme hráli softball a lakros, lakros později převážil, asi proto, že byl akčnější a tvrdší, a že se dal hrát s minimem vybavení na sebemenším plácku. Tudíž bych tě lehce poopravil - nemám zkušenosti s organizovaným hraním baseballu, ale náš sport znám dlouho.
Celkem rozumím tomu, že někomu se může přítomnost trenéra bez organizované hráčské zkušenosti jevit jako svatokrádež, ale na druhou stranu ve světě je mnoho úspěšných trenérů, kteří neměli buď vůbec žádnou, či jen minimální hráčskou kariéru, u nás třeba Karel Brückner, který hrával fotbal pouze na vesnici, nebo Jose Mourinho, z baseballu třeba Joe Maddon, který to hráčsky nedotáhl nijak daleko. Tím se s nimi nesrovnávám, jen ukazuji, že to není nic neobyčejného. Trénování a hraní jsou totiž dvě odlišné disciplíny. Pochopitelně existují vynikající trenéři, kteří byli úspěšní i jako hráči, to je pak požehnání, ale zas tak časté to není.

O tom, zda bude trenér úspěšný, a je to stejné i v jiných lidských činnostech, nakonec rozhoduje osobní zaujetí pro věc, metoda, srdce, píle, odvaha a štěstí.

2) Proč jsi pro svoje děti vybral právě baseball?

Na baseballu je nejlepší právě ten baseball. Osobně mi naprosto vyhovuje ve všem. Má v sobě všechny ingredience života – je chvíli pomalý, až líný, pak najednou vše zrychlí, propukne v horečnou činnost, abys zjistil, že se vlastně nic nestalo a začínáš znovu, uplatní se v něm malí, velcí, tlustí, tencí, je kombinací individuálního egoismu a týmového étosu, ač jsi lepší, můžeš klidně prohrát, musíš být dlouho soustředěný, abys pak neudělal chybu, která může rozhodnout vše, v určitých chvílích je extrémně náročný na psychiku, musíš mít odvahu neuhnout, musíš se umět rozhodnout, že nic neuděláš a zastavíš hru. Je to přepestrá hra, neznám žádnou podobnou. Skvěle připravuje děti na život. Nadhazovač, který docílí strikeoutu v dohrávce finále za jednobodového vedení svého týmu, dvou outech, stavu 3:2 a s běžci na metách, je v podstatě připraven úspěšně čelit všem stresujícím situacím běžného života.

Někde jsem četl, že národní povahy se zhmotňují v preferenci národního sportu, snad proto jsou ruským národním sportem šachy, kdy před tím, než táhneš figurou, promýšlíš tahy na dlouhou dobu dopředu, Američané mají svůj baseball, odpálíš a něco se začne dít, čin je tu dominantní a předchází přemýšlení. No a my západní Slované máme v povaze mix – málo přemýšlíme a nemáme se k činu J. A protože jsem od přírody tak trochu plavec proti proudu, tak chci po svých dětech, aby víc přemýšlely a měli se víc k činu. Baseball jim celkem jde, teď ještě pilovat ty šachy.

3) Jak jsi našel SaBaT a jaký na tebe udělal první dojem?

Šel jsem s Kryštofem, svým nejstarším synem, na inzerovaný trénink, jenže tehdy pršelo a byla tam jen Helena s Marjánou a Eda Nosek. Když jsem tehdy viděl Edu, který si tam s Marjánou házel, říkal jsem si - to je ale šikovný prcek, tomu to pěkně hází, a to mu vlastně zůstalo dodnes J. Helena se tehdy zeptala, jak se Kryštof jmenuje, když jí to řekl, odvětila, že Kryštofa v týmu ještě nemají a že tedy ať chodí. Tak Kryštof proklouzl prvním baseballovým tryoutem J.
Velký dojem na mne tehdy, a platí to dodnes, udělala vstřícná, přátelská atmosféra, kterou Helena s Marjánou umí vytvořit. Neméně podstatné bylo, že se kolem tehdejšího týmu osmiletých shromáždila výborná skupina rodičů. Kteří, když na to přišla řeč, neváhali a klubu kdykoli nezištně pomohli. A jsem rád, že přes velký nárůst členů, stále v klubu zůstává přátelská atmosféra a dělná pospolitost rozumných lidí. A toho si osobně cením víc než nových dugoutů a vymalovaných šaten.

4) Co tě přivedlo na myšlenku stát se trenérem, jaké byly začátky?

Nikdy jsem moc neseděl doma a vždy jsem se snažil být činný a aktivní, a moje zapojení do trénování v SaBaTu bylo celkem logické vyústění organizační práce kolem klubu, které jsem se věnoval někdy od roku 2009/2010, kdy přišel do SaBaTu můj nejstarší syn a já se trochu rozkoukal. Jisté změny v mém životě mi daly volný čas a mohl jsem začít přemýšlet o trénování, to bylo na sklonku roku 2011. Na Horské klinice 2012 jsem se pak definitivně rozhodl. A u koho jiného se učit trenérskému řemeslu, než u Tomáše Vavruši. Podle mě patří k nejlepším trenérům baseballu v České republice, jeho přehled je obrovský, k tomu vždy férové jednání a stoprocentní spolehnutí. Je velmi přísný na hráče a okolí, ale i na sebe. Takže jsem pochopitelně měl respekt, s odstupem času bych dokonce řekl, že to byla tehdy ode mě trochu drzost nabízet svoji pomoc, ale klaplo to. Nejdřív jsem to probíral s Helenou, Tomášovou ženou, když jsem jí nastínil svůj plán, tak mi odepsala „úvaha odvážná, trochu mě děsí…“. No a pak jsem dělal přes čtyři roky asistenta a učil se. A přestože Tomáš před dvěma lety přestal trénovat konkrétní tým, v SaBaTu zůstal a pomáhá s metodikou a vzděláváním trenérů. S Tomášem jsme také vymysleli tréninkové centrum, které začínalo před třemi lety ve skromných podmínkách, ale letos už získalo akreditaci ČBA, a v současné době v něm trénuje přes sedmdesát baseballistů ze sedmi klubů.

5) Dlouho jsi trénoval s Tomášem Vavrušou, v poslední fázi rezervní tým mužů. Jaký byl rozdíl trénovat s ním a trénovat po jeho odchodu sám?

Jako asistent jsi spolujezdec. Jedeš v sajdkáře, neřídíš, nemáš zodpovědnost, nemusíš se rozhodovat. Cestu, rychlost, zastávky určuje řidič. Tomáš skončil u týmu poměrně náhle a já se ze dne na den stal řidičem. Na druhou stranu mám za to, že kdyby si myslel, že na té motorce nabourám, nenechal by toho a řídil by dál.

6) Nyní ses přesunul s Matějem Šišolákem k A týmu mužů. Jak hodnotíš uplynulou sezonu, v jaké kondici tým přebíráte?

Uplynulá sezóna byla výsledkově vynikající, tým vyhrál druhou nejvyšší soutěž a mnoho nechybělo, aby se prokousal přes playoff do Extraligy. Per Černý odvedl výbornou práci a je na co navazovat. S Matějem kluky dobře známe, takže se nemusíme seznamovat s týmem a máme poměrně přesnou představu, jak dál pracovat. Co nás v současné době trápí, je na můj vkus příliš mnoho nedoléčených zranění ze sezóny. Dílem je to důsledek ohromné chuti hrát, dílem je to nezodpovědnost ke svému zdraví. Takže tým je v dobré psychické pohodě, zdravotní kondice je bídná.

7) Jaké jsou krátkodobé a dlouhodobé cíle A týmu?

Dlouhodobý cíl je jasný, chceme do Extraligy. Jestli to bude za rok, či za dva, není až zase tak podstatné. Z týmu cítím silnou vůli hrát baseball na nejvyšší úrovni, nakonec tři kluci hostují v Extraligových týmech a je logický krokem udělat vše pro to, aby nemuseli hostovat a mohl hrát Extraligu přímo v mateřském klubu. Dále nám pak v příštích třech čtyřech letech dorostou kluci, kteří dnes patří k hráčskému nadprůměru ve své kategorii, a i oni by měli mít možnost rozvíjet svůj talent v těžkých Extraligových zápasech, a v barvách SaBaTu, dodávám.

Krátkodobý cíl vidím ve zvládnutí dílčí generační obměny týmu. Chceme dávat víc příležitostí a hlavně víc zodpovědnosti za výsledky v zápasech mladším klukům. Musíme dostat do rotace víc nadhazovačů s pravidelným zápasovým zatížením, rád bych viděl pár hráčů hrát na jiných postech, než na jakých byli doposud uvyklí hrát. Tomu odpovídá i koncepce s B týmem, který by měl fungovat jako rezerva A týmu. Také zimní příprava, byť máme za sebou pouze měsíc a na zásadní komentář je brzy, ukazuje u jednotlivých hráčů, jak to myslí se sportovním růstem vážně a jakou mají vůli trénovat. Z některých jsem nadšen, u některých bych, jako kdysi premiér Klaus, významně povytáhl obočí…

8) Kam by podle tebe měl klub pokračovat, jaké jsou dlouhodobé vize klubu?

Rád bych, aby se povedlo naplnit heslo, které jsem kdysi použil při nějaké příležitosti "Jeden klub - jedna vášeň", kterým jsem chtěl vyjádřit, že soft a base k sobě mají blízko a v rámci SaBaTu by si neměl každý hrát na tom svém písku (antuce), ale měli bychom vystupovat jako jeden klub, kterého pojí nadšení pro sporty, které mají hodně společného. Myslím, že je to na dobré cestě a že si víc a víc rozumíme a pracujeme společně na rozvoji SaBaTu.

Rád bych viděl v areálu hodně dětí, které baví sportovat, rád bych viděl naše týmy vítězit, rád bych viděl nadšené trenéry, kteří přichází s novými nápady, rád bych viděl SaBaT jako respektovaný klub.  Těší mne rozšiřující se spolupráce s trojskou radnicí, vážím si podpory, kterou nám projevují, a věřím, že se bude dále rozvíjet k oboustrannému prospěchu.

9) Proč si myslíš, že by dnešní děti měly hrát baseball/softball a proč právě na SaBaTu?

Volba sportu není zodpovědností dítěte, ale rodičů. Každý rodič má své důvody. Pamatuji si výborného kluka, hodně talentovaného, rodiče nakonec před baseballem upřednostnili plážový volejbal. Já si v pobíhání v plavkách a v písku mezi prsty moc nelibuji, takže jejich rozhodnutí nechápu :-)
Tudíž všem rodičům, kteří hledají sport pro své dítě, bych vzkázal - nechte své dítě vyzkoušet sport, při kterém se všestranně vyblbne, při zápasech nepanuje "fotbalová" atmosféra, potká se s hovorovou angličtinou. Navíc v areálu se dá zaparkovat, v klubovně máme dobrou kávu a kolem nás je hodně zeleně.

10) Dá se spojit pracovní, rodinný a sportovní život?

 Je to čím dál obtížnější, ale při rozumném plánování času a tolerantní rodině se to celkem zvládnout dá. Baseball je můj koníček. 

Vytisknout E-mail