Kristýna Malá: Dnes už si nedokážu představit den bez pálky a rukavice

Hráčkou SaBaTu Praha je Kristýna Malá od svých 10 let. Postupně prošla řadou soutěží a také reprezentačních a jiných výběrů, přičemž aktuálně je jedním z tahounů reprezentace žen, která na letošním mistrovství Evropy vybojovala čtvrté místo. Po střední škole se rozhodla zkusit štěstí v cizině a vydala se za softballem do země tomuto sportu zaslíbené, do Spojených států. Kristýna má za sebou první sezónu v týmu hrající nejvyšší americkou univerzitní soutěž – Division 1.

První otázka nemůže být jiná. Jak Tvoje cesta za softballem a studiem ve Státech, začala?

První myšlenky na to jít studovat do USA se objevily asi rok před maturitou, kdy jsme s reprezentací vycestovali za oceán zjistit více o tom, jak to tam funguje. Na druhou stranu mi to přišlo jako nereálný sen, jelikož studium ve Státech není zrovna levná záležitost. I přesto jsem se v posledním roce střední školy rozhodla podepsat smlouvu s agenturou, která pomáhá sportovcům právě se studiem v Americe. Poté jsem natočila video o tom, co umím, a splnila potřebné testy, které nebyly vůbec lehké. Když jsem to měla za sebou, začaly mi chodit nabídky z univerzit, které o mě měly zájem. Až v tom momentu jsem si uvědomila, že mám opravdu velkou šanci jet do USA studovat a hrát softball.

Proč jsi se rozhodla právě pro Robert Morris Univerzity (Pensylvánie)?

Na Robert Morris University jsem se rozhodla jít hlavně proto, že se tu hraje úroveň D1, tedy nejvyšší univerzitní „liga“ v USA. A zároveň i kvůli tomu, že mi škola nabídla plné stipendium, což není úplně obvyklé. Taková nabídka se neodmítá.

Co v USA studuješ?

Studuju biologii.

A jak se Ti za oceánem líbí – sportovně, studijně, lidsky?

Myslím, že jsem měla celkově ohromné štěstí. Škola mi neskutečně sedla a to snad ve všech možných aspektech. Samozřejmě, první měsíce nebyly úplně nejlehčí, ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Určitě můžu říct, že to je splněný sen a vše, co jsem si vždy přála.

Můžeš trochu přiblížit svůj tým a soutěž, kterou hrajete?

Náš tým má na soupisce 18 hráček, takže dostat se do sestavy není vůbec lehké. Člověk si to musí na tréninku opravdu vybojovat. Jinak jak jsem už zmínila, hrajeme Divizi 1 americké univerzitní soutěže, konkrétně potom v North-Eastern konferenci. Kvalita softballu se opravdu nedá srovnat s tím, co máme v České republice. Je zážitek v takové soutěži hrát a nastupovat proti těm nejlepším.

Co Tě po příjezdu do Států nejvíce překvapilo, hlavně jako softballistku?

Určitě množství a intenzita tréninků, není to žádná pohodička. A potom vysoká úroveň univerzitního softballu. Nadhazovačky tu stabilně hazí okolo 105 km/h. Softball jako takový je tu mnohem rychlejší.

Na co sis nejvíce zvykala?

Určitě na nové spoluhráčky, a pak také na to, kolik se tu trénuje. Teď už by mi přišlo hrozně divné nevzít každý den do ruky pálku a rukavici.

V čem jsou Tvoje americké spoluhráčky jiné než ty v Čechách.

Řekla bych, že v Americe je větší vzájemná podpora. Holky jsou hrozně milé a jako tým držíme při sobě, ať se děje cokoliv. I mimo hřiště jsou takovou mojí americkou rodinou.

V národním výběru hraješ vnitřní pole, za SaBaT jsi i nadhazovala. Jaká je Tvoje role v Tvém aktuálním týmu?

Hraji tu hlavně vnitřní pole. Hned na začátku mi trenéři řekli, že by byla škoda, kdybych pouze nadhozovala a tým by nemohl využít mých palkařských a polařských schopností. S nadhazováním jsem ale úplně neskončila. Je dost možné, ze se v Americe na prkno dostanu už příští rok.

Máš za sebou první rok, takže je určitě co hodnotit…

Celkově to byla neskutečná životní zkušenost. Jsem z toho prvního roku hrozně nadšená a už se nemůžu dočkat, co přinesou ty další tři.

Přeci jen, můžeš být konkrétnější? Jak se Ti v Tvé první sezóně dařilo? A jak jste si vedli jako tým?

Z americké soutěže jsem měla opravdu respekt. I proto mi chvíli trvalo, než se mi povedly odpaly, z nichž jsem měla dobrý pocit. Když ze mě spadla nervozita, začalo se mi dařit. V závěru sezóny jsem si za své výkony vysloužila i místo v All-freshman týmu naší konference (nejlepší hráčky působící v soutěži první rok). Takže za mě nakonec spokojenost. Jinak náš tým jen těsně nepostoupil do závěrečného turnaje naší konference. Věříme, že příští rok se nám to už povede. 

Na mistrovství Evropy jsi patřila mezi naše nejlepší hráčky. V čem Tě ty dennodenní tréninky a zápasy posunuly dál, v čem jsi se zlepšila?

Hlavně jsem získala více sebedůvěry a zároveň vím, že mě nemůže jen tak něco překvapit. Soutěž v USA je opravdu rozmanitá a člověk při ní zažije doslova vše možné i nemožné. Trénovali jsme denně čtyři hodiny, což se muselo někde projevit a posunou mě o obrovský kus dopředu.

Teď jsi v Evropě, máš za sebou mistrovství Evropy a olympijskou kvalifikaci. Jaké jsou Tvoje další plány před tím, než se zase vrátíš do Států?

Už se těším na to, až konečně strávím nějaký ten čas s rodinou. Dostala jsem také pár nabídek si zahrát, takže možná ještě nějaký ten softball v Evropě stihnu.

Každopádně Ti přejeme hodně úspěchů a jestli se máme nějak rozloučit, tak bych tě požádal o vzkaz holkám a klukům, kteří hrají softball, pracují na sobě a sní o tom, že se jim jednou povede to, co Tobě – hrát softball a studovat v USA. Co bys jim ze své zkušenosti poradila?

Určitě si běžte za svými sny. I ty, které se zdají být nereálné, se přeci jen můžou proměnit ve skutečnost. A samozřejmě nic nevzdávejte a makejte dál a dál, protože ono se vám to jednou vrátí. Uvidíte, že toho nebudete litovat, že vám to nakonec pomůže splnit vaše sny.

Děkuju za rozhovor.

Vilém Sládek

 

Vytisknout