Muž v černém - Filip Havlík

Ukryti pod maskou, nenápadní, tři stovky rozhodnutí v pár hodinách, respektovaní i přehlížení – rozhodčí na domácí metě, bez nich by se nedal odehrát žádný zápas. S jedním mladým a nadějným rozhodčím z našich řad vás chceme seznámit. Filip Havlík – baseballista, který se po osmi letech hraní v SaBaTu rozhodl přejít na druhou stranu a stal se rozhodčím. A zaujal svými výkony natolik, že byl v loňském roce vyhlášen Rozhodcovským objevem roku. A v letošním roce ho CEB nominovala pro rozhodování ME U12. Kromě toho je také nominován na Little League Intermediate World Series, které se bude hrát v kalifornském Livermore, nedaleko San Francisca.

 


 

Filipe, stává se z tebe nasazovaný a respektovaný rozhodčí, který se dostává i na mezinárodní akce. Jak dlouhá cesta byla z nadhazovacího kopce, připomínám, že jsi býval nadhazovačem, na domácí metu na místo za catchera?

Cesta to není krátká, stejně jako nadhazovačem se člověk nestane z minuty na minutu, tak ani rozhodčím. Je potřeba se naučit všechny pozice na hřišti, kam si kdy stoupnout, jak se umístit a cathcera a další drobnosti. Jelikož jsem začínal jako velice mladý, první zápas jsem měl ve svých 13 letech, kdy jsem rozhodoval zápas kategorie do 13 let, tedy skoro svoje vrstevníky. Ovšem na ten jsem se dostal spíš omylem. Moje první nominace přišli až po školení, které musí každý, kdo chce pískat absolvovat. Tato školení jsou dělána vždy na jaře, krátce před začátkem sezóny. Mé první bylo v roce 2015, po kterém jsem začal aktivně rozhodovat v tehdejších soutěžích Pražského baseballového svazu, nově Region Severozápad. Jak jsem stárl, mohl jsem si postupně dovolit chodit na starší kategorie.

Velkým krokem pro mě byla Klinika rozhodčích v roce 2017, která se dělá jednou za 2 roky ve Sportovním centru Nymburk. Díky tomuto jsem se dostal do povědomí Komise rozhodčích a hned ten rok jsem dostal první nominaci na 1. Ligu mužů, kterou aktuálně SaBaT hraje. Tehdy mi bylo pouze 16 let, takže obavy jsem z toho měl, ale jak se ukázalo, byly zbytečné. Hráči nás hodnotí podle výkonu na hřišti, ne podle čísla v občance. Další rok jsem dostal mnohem více zápasů v první lize a také zápasy v soutěži o Extraligu.

Největší zlom přišel v zimní pauze po této, mé druhé prvoligové sezóně, kdy se objevil Zdeněk Židek, tehdy softballový rozhodčí, který přiletěl z Floridské školy rozhodčích jako absolvent. Celou zimu jsme spolu chodili na zimní tréninky na Tempo a na Krč, kde mě posunul o neskutečný kus kupředu. Hned jak se rozběhla sezóna jsem dostal svůj první Extraligový zápas, kterým byl zápas Kotlářky proti Skokanům Olomouc.

 Proč jsi se vůbec rozhodl vyměnit červený dres, rukavici a pálku za černý dres, masku a počítadlo?

 Přestože jako rozhodčí máme každý svoji normální práci, nebo školu, případně obojí, tak mám téměř všichni společnou jednu věc. Všichni jsme byli hráči a k prvnímu zápasu jsme se dostali tak nějak omylem. Pak člověk zjistí, že ho to baví, tak jde na školení, dostane trochu víc zápasů, čímž se zlepšuje, a pak najednou zjistí, že je za ten krátký čas mnohem lepším rozhodčím, než kdy byl hráčem. Navíc se to v téhle fázi, kdy o tom začne člověk myslet dostává i do stavu, že mu hráčské povinnosti znemožní dostat se k lepším nominacím, které by ho posunuli kupředu. Upřímně, nebyl jsem nikdy dobrej hráč, takže překonat svoji úroveň hraní nebyl tak těžkej úkol.

 Zatím co u jiných sportů je rozhodčí relativně nevytížený a pokud se zápas hraje fér, mnoho do hry nezasahuje, u baseballu vynese hlavní rozhodčí tři sta, či spíš víc, rozhodnutí za zápas. Mezi ball a strike je leckdy minimální rozdíl, bang bang situace bez možnosti revize videorozhodčím… Co považuješ na rozhodování za nejobtížnější?

  Vše je to o tréninku, když jsem začínal, bylo pro mě nejtěžší udržet konzistentní strikezónu, abych ty míče dobře posoudil, nebo i ty bang bang rozehry. Čím víc člověk píská, tím jednodušší tyhle situace jsou, až je pak přestane brát jako obtížné a stanou se také rutinní. Co je nejtěžší je těžká otázka, postupně se to mění. Na mé úrovni jsou nejtěžší věci, které si nejspíše ani hráč neuvědomí, že děláme, nebo se je musíme učit. Říkáme tomu game managment. Je to styl, jakým řídím zápas a můj přístup k tomu. Asi bude nejjednodušší dát příklad, faul ball trefí chytače. Místo toho abych mu ten míč dal a nechal ho to hodit na kopec dojdu já sám blíže ke kopci a hodím nadhazovači ten míč, takže chytač má čas na to se z té rány zotavit. Ten vztah rozhodčí – catcher je velice důležitý. On je jediný, který nás chrání před trefením projektilem, který letí přes 120 km/h.

 Další věc, která může být pro někoho těžká, občas je i pro mě, je přístup k sociálním sítím. Často se člověk dočte, proč třeba nebyl žádný rozhodčí na 1. Lize v Bučovicích, když to byl nějakým způsobem důležitý zápas. My tohle nemáme a ani nechceme na těch sítích komentovat, protože pak se to může otočit proti nám na hřišti. Řeknu k tomu, proč tam nikdo nebyl jediné, já ten den musel jet do Brna na dvojzápas TOP6, aby tam nebyl kolega sám. Normálně jsou pro ušetření cestovních nákladů rozdělení rozhodčí na Čechy a Moravu.

 Někteří tvoji kolegové jsou známí tím, že špatně čtou technické míče, nebo alespoň nám koučům to tak přijde, jak trénuješ čtení strike zóny ty?

 Na strike zóně je nejtěžší to, že se ji nedá naučit, je to jen o tom chodit na to hřiště a mít sebereflexi. Přesto se snažím já, a i další kolegové, co se mnou pískají extraligu, zlepšovat se i mimo zápasy. V dobách předkovidových jsme chodili od té doby, co začali nadhazovači nadhazovat do haly. Nejčastěji na Tempo, někdy na Krč či Kotlářku. Měli jsme s sebou kameru a natáčeli jsme se, abychom se zpětně mohli pobavit o našem výkonu. Ovšem nikdy to není takové jako v zápase, ten zápas je úplně něco jiného. Jak jsem zmiňoval ten vztah rozhodčí – catcher, přestože je v pravidlech zakázáno, aby hráč diskutoval s rozhodčím o strike zóně, tak já vím, že některých chytačů se můžu bez obav po nějakém těsnějším míči zeptat, co si o něm o myslí. I to mě posouvá dopředu. Na bullpeny na tempo jsem chodil ještě během sezóny, dokud se nehráli regionální soutěže. Jakmile se rozběhli, nezbývá na to čas.

 Jak se udržuješ v kondici? Zápasy jsou leckdy předlouhé a zatím co hráči si mohou odpočinout v půl směně v dugoutu, vy tam stojíte tři hodiny.

 V normálních časech mi stačívala příprava, o které jsem se zmiňoval, každou neděli na Tempu s hráči. Jsme tam často posoudili kolem 150–200 nadhozů za necelou hodinu, takovou kadenci v zápase nikdy nemáme. Udělat tolik dřepů člověka značně připraví. Letošek byl jiný. Nemohlo se nic a počasí také za moc nestálo. Po konzultaci s mým mentorem, Zdeňkem Židkem, který aktuálně rozhoduje jako jediný Evropan zámořskou MiLB, jsem si vytvořil tabulku. Každý den jsem dělal nějaký workout, přečetl si část pravidel a šel do „setu“ – pozice, kterou zaujímáme za chytačem, na určitý čas, který se postupně prodlužoval.

 Máš v paměti nějaké rozhodnutí, o kterém zpětně víš, že bylo špatné? Trochu si šťouchnu - u nás je s tebou spojováno kontroverzní rozhodnutí o bránění nadhazovačem ze semifinále MČR U15 v roce 2019...

Vysloveně špatné nemám, každé se dá nějak odůvodnit. Mám nějaká dlouhodobě diskutovaná, k tomu, co jsi zmínil můžu přidat například letošní rozhodnutí v prvním zápase TOP6, kdy hrálo Tempo s Eagles a já vyhodnotil při hře na výzvu předčasný výběh Marka Minaříka. Ta rozhodnutí, ať už to, co jsi zmínil, nebo ten příklad co jsem dal já mají nějaký důvod. Na tom druhém příkladu se třeba ani hráči neshodnou, někteří mi řekli, že na metě stál, někteří, že ne, a tedy že můj call je správně. Podotýkám, že obojí to byli hráči „poškozeného“ týmu.

To rozhodnutí, které jsi zmiňoval ty, můžeme označit za přísné, ale ne špatné. Důležité je, se na to dívat i z našeho úhlu, ať už funkce, tak i doslova úhlu, z kterého se na to díváme. Já si tu situaci přesně pamatuji, protože se probírala ještě dlouho. Tam v té situaci jsem měl naprosto správný úhel pro rozehru na první metě, ovšem kvůli tomu jsem měl také takový úhel, ze kterého to překážení vypadalo mnohem drastičtěji, než bylo. Nad těmahle rozhodnutími na tom hřišti člověk nepřemýšlí, vidí, že jeden hráč se musí vyhnout, třeba jen částečně, druhému, který nedrží míč, tak to pískne. Není čas na složitou analýzu, ani není možné to zpětně vyhlásit a videorozhodčího, jak jsi zmínil, nemáme. Je to také o tréninku, o tom, kolikrát to člověk vidí. Nevím, jestli kdyby se mi teď stala úplně ta samá situace, jestli bych to rozhodl stejně. Tohle je kouzlo těch mládežnických zápasů a turnajů. To, co se stane tam, se na mužích nikdy nestane. Také proto často říkáme, že pískání mládeže je nejlepší trénink. V extralize po pár zápasech už člověk ví, kam budou hráči hrát a nejspíše i kdo kam poběží. U těch dětí je to vždy překvapení, které nám to dělá těžší. Pro nás, rozhodčí, je po takovýchto situacích nejtěžší to ihned hodit za hlavu a pískat zbytek zápasu, jako by se situace nebo vyloučení nestalo. Vyloučení jsou vždy emocionální a pokračovat v zápase jakoby nic není vždy úplně lehké, ale je to od nás vyžadováno.

 Čím bys motivoval mladé zájemce k rozhodování baseballových zápasů?

 Mohl bych použít otřepanou frázi „Je to lepší než mekáč“, na které samozřejmě něco bude. Ale co je podle mě naprosto hlavní, je to kam se s tímhle koníčkem, který navíc vydělává peníze, můžete dostat. Doslova vám budou platit za to, že budete cestovat po Evropě a později třeba i po celém světě. Mě v 19 letech zařídí letenky a pobyt v Belgii, kde budu dělat něco co zbožňuji, potkám nové lidi z celé Evropy a ještě se podívám na nová místa, co víc si přát? Pokud nemáte ty nejvyšší ambice na Evropskou úroveň, tak to vůbec nevadí, i v česku se dokážete posunout naprosto extrémně rychle. Já se dostal do Extraligy za dva roky od mé první kliniky rozhodčích.

 Nejlepší na naší práci je ta komunita, ať už hráčů, tak hlavně rozhodčích. Je to naprosto nepopsatelná zkušenost, zejména když jste nováček a skutečně se chcete učit, tak ten prostor je. Stačí se po zápase zeptat svého kolegy, co mohlo být lepší, pokud tam nemáte nějakého nejvíc zkušeného kolegu a byla třeba nějaká situace, co si nejste jistí, tak jsme pro vás pořád na sociálních sítích, nebo na telefonu, moc rádi vám téměř kdokoliv z rozhodčích, co pískají už nějaký čas odpoví a poradí.

 Není se čeho bát, jediné, co je potřeba, je chtít.

  A na závěr – tvůj nejsilnější rozhodcovský zážitek?

 Nad touhle otázkou jsem chvíli přemýšlel, je pár pěkných zážitků, ale za nejlepší bych vybral loňský Semifinálový zápas mezi Kotlářkou a Arrows, který jsem řídil jako hlavní rozhodčí. Zápas dopadl 4:3 pro Kotlářku. Všechny body byly doběhy po homerunu, takže to byl neskutečně vyrovnaný zápas. Nás rozhodčí pochválí někdo jen zcela výjimečně. O to větší zážitek to pro mě byl po takhle důležitém, vypjatém a vyrovnaném zápasu. Po třetím outu v deváté směně se na mě Martin Červenka, náš hráč, který se aktuálně blíží svému snu zahrát si v MLB, otočil a řekl mi, že jsem předvedl úžasnou práci. Pro mě, který jsem byl v semifinále poprvé na hlavním to byl neskutečně dobrý pocit, ještě od takového hráče, který má taková zkušenosti.

Ptal se Štěpán Hasal

 

 

Vytisknout E-mail