Rozhovor s Honzou Měřičkou

Honza Měřička je i dnes aktivním trenérem softballové mládeže SaBaTu, kde trénuje kadetky, ale pomáhá téměř u všech kategorií. I v dnešním "áčku" najdeme hodně hráček, které prošly jeho výchovou. Zároveň je dlouhodobě aktivně činný ve vedení klubu. Klubu výrazně pomohl přežít "smrt" po povodních, kdy pomáhal s výstavbou nového areálu. Bývalý výborný hráč a současně velmi činorodý člověk.

 

Aktivně hrát softball za Chemii Praha jsi začal při studiu vysoké školy, nicméně již před tím ses se softem potkal při gymnaziálním studiu. Jak vzpomínáš na své začátky, kdo tě ovlivnil a hlavně proč sis vybral softball?

Všechno začalo trochu náhodou. Ve třeťáku na gymnáziu přišel do třídy nový spolužák z diplomatické rodiny z USA, který tam hrál baseball. Také přišel nový tělocvikář nadšený do "pasáka" z Junáka, a v tom samém roce bylo také vypsané 1. neoficiální mistrovství v softballu neregistrovaných hráčů (na rozvinutý socializmus odvážná akce). Ve škole se našlo spousta nadšenců a skoro každý den jsme trénovali na školním hřišti, chodili na Americkou ambasádu pro výzbroj (ve škole průšvih jako hrom) a výsledkem byl založený tým, který uhrál na tomto turnaji druhé místo. Tím jsme zahájili tradici softballu v tělocviku na gymnáziu Jana Keplera.

 

Jako hráč Chemie jsi dosáhl mnoha úspěchů, namátkou mistr ligy v roce 1975. Jaké byly tvé další úspěchy, na které z nich rád vzpomínáš?

Teprve v Chemii jsem se naučil hrát softball. V té době byla Chemie top tým v republice a často jsme vyjížděli na turnaje do Itálie nebo Holandska. V Chemii jsem nebyl moc dlouho, a tak byl největším zážitkem zápas, kterým jsme vyhráli ligu. Hrát vedle Standy Chmury, Jardy Knota a Jirky Dudka bylo něco úžasného. Další úspěchy na turnajích nebo v české lize se nevyrovnají 1. místu v lize a upřímně mi další akce splývají.

 

 

Je známá věc, že k vítězství se člověk musí propracovat přes dílčí prohry, nevzdávat se po prvním neúspěchu, věřit ve své síly, věřit spoluhráčům a vytrvat v úsilí. Jaké byly tvoje formativní zážitky, zažil jsi i doby, kdy se nedařilo?

Jasně, že zažil, to ke sportu prostě patří. Kdo se nenaučí zvládat neúspěchy těžko sportovně roste. Zažil jsem to po odchodu z Chemie za kamarády z Ekonomu. Tam jsem se dostal ke kečrování jako jednička v týmu, ale moc jsme toho s kolegou nadhazovačem neuměli. Postupně jsme se spolu protrápili s neúspěšnými boji o Národní ligu, až se to konečně povedlo. Byly to 3 roky neustálého a trpělivého zkoušení, okoukávání co funguje a co ne. Nakonec se nám povedlo dostat do ligy ... a za 3 roky jsme se rozpadli.

 

Hrál jsi na postu zadáka, což je obtížný post, který vyžaduje zkušenost a detailní přehled o hře. Jako trenér jsi vychoval celou řadu zadáků. Které vlastnosti u zadáků si ceníš, a která dovednost nesmí u dobrého zadáka chybět?

Dobrý zadák musí zvládnout řízení hry svého družstva, musí do detailu znát svého nadhazovače a podporovat ho, jak to jen jde, a vzít na sebe všechna rozhodování o taktice nadhozů. Je dobré, když zná top pálkaře soupeře a ví, jaké nadhozy na ně platí. Je toho hodně - řízení hry po odpalech do outfieldu, hlídání běžců na metách.... bez tvrdého příhozu to nejde. Zadák je podle mě mozkem týmu v obraně. Pokud to vše zvládne, posune úroveň týmu hodně nahoru.

 

Trénování se věnuješ již dlouhou dobu, za ty roky prošlo tvýma rukama velké množství hráček. Kterých úspěchů svých svěřenců si nejvíc ceníš? A které odchovankyně ti udělaly největší radost?

 Největší radost mi samozřejmě udělaly kečryně. Holky zadačky to mají hodně těžké. Musejí zvládnout hodně fyzických a psychických dovedností, které nejsou pro holky přirozené tak, jako pro kluky.  Mojí první skvělou kečryni jsem vychoval v juniorkách Ekonomu. Byla velký talent a do kečrování byla zapálená. Dotáhla to až do reprezentace, co víc si trenér může přát. Další nadprůměrnou kečryni se mi podařilo vychovat až po mnoha letech v SaBaTu. Dotáhla to do repre juniorek a pak to zabalila. To taky patří k životu trenéra. Teď vím minimálně o jedné, která má dobře našlápnuto. 

Velkou radost jsem měl z týmu, který jsem převzal po příchodu do SaBaTu. Tým byl plný silných osobností a ze začátku jsem to neměl jednoduché. Trochu jsem jim změnil softballové myšlení, začalo to fungovat ve hře a vyhráno jsem měl i já. Pak přišla revoluce, spousta holek se dala na podnikání a tým se téměř rozpadl.

Všechny další týmy mlaďasek i starších hráček mi dělaly radost. Juniorky na přelomu tisíciletí, donedávna béčko a teď mám velkou radost z kadetek. Jsou vnímavé, softballově viditelně rostou a baví je to. No a to je to, co zase baví mě.

 

V SaBaTu v současné době trénuješ kadetky, jak se liší, liší-li se, současná generace mladých hráček od těch, které jsi trénoval v minulosti? Sledoval jsem pár vašich zápasů a některé holky jsou hodně šikovné, soft je baví a mohou být do budoucnosti platné opory. V Troji na velkou medaili čekáme dlouhých deset let. A protože vedle trénování jsi i ústřední postavou trojského softbalu, je na místě se zeptat, co nám chybí k tomu, aby A tým zase vybojoval nějakou medaili?

Bez mladých to nejde, tam si myslím, že už máme splněno. Teď už jen zbývá nastartovat sebevědomí holek v A týmu a probudit v nich stejné nadšení jako mají ty mladší. Po létech trénování vím, že ve sportu fungují "sínusovky". Myslím že teď jsme ve stoupající fázi, ale ještě k medaili něco zbývá. Letos jsme se rozhodli jít do neznáma a angažovat do A-týmu Američanky. Pokud symbióza s A týmem vyjde, mohla by se medaile blížit třeba i letos :-) V kadetkách a juniorkách je reálná budoucnost klubu a opory už rostou, jednu máme v reprezentaci kadetek, další 3 v širší reprezentaci juniorek.

 

Letní povodně v roce 2002 byly velkou zkouškou energie a charakteru lidí, kteří resuscitovali SaBaT z klinické smrti. Byl jsi jedním z těch, kteří se velmi zasloužili o nový areál. Své vzpomínání na povodně jsi vylíčil v jiném příspěvku, ale nedá mi to - vrať se jednou myšlenkou k pocitům, které jsi měl, když jsi poprvé po opadnutí velké vody přišel na hřiště. 

První pocit při pohledu na areál po povodni byl apokalyptický. V té době bylo softové a basové hřiště  v místech současného baseballu a ještě jedno pro soft a malý base bylo za valem u Vltavy. Hřiště u Vltavy dopadlo relativně dobře. Přijel menší člun, hračkářství, zelinářství a písek. Zato hřiště stávajícího baseballu bylo pokryté vrstvou bahna. Šatnové buňky a buňky s materiálem byly také plné bahna, všechno bylo zničené. V první chvíli deprese.
Ale všechno špatné je k něčemu dobré. Oslovili jsme rodiče s žádostí o pomoc a začaly odbahňovací brigády. Klub se ohromně semknul a vygeneroval neuvěřitelnou energii pro nastartování obnovy hřišť. Magistrát hodně pomohl s povodňovými dotacemi. Každý týden se scházel výbor klubu a řešil sanační práce, doklady pro dotaci a sháněl hřiště, na kterých se na podzim dohrávala sezóna. Výsledkem obrovského nasazení bylo obnovení hřišť. A po několika letech jednání s Magistrátem a MŠMT jsme získali nájem pozemků a vybojovali grant na výstavbu hřiště. Bylo to určitě největší nasazení sil klubu v historii. Mělo to i stinné stránky. Přišli jsme minimálně o 2 ročníky dětí, tréninky mimo Troju většina nezvládla.

 

 

SaBaT v letošním roce oslavuje třicet let svého působení v Troji a za dva roky tomu bude padesát let od chvíle, kdy se začala psát sportovní historie klubu. Jaká je tvoje vize klubu do dalších let?

Budoucnost vidím pozitivně. V posledních letech přišla do klubu nová krev a rozhýbala trošku stojaté vody. Hodně lidí má chuť vložit energii do zvyšování sportovní a společenské  prestiže klubu jako celku a znovubudování klubismu v hráčích a hráčkách. Největší radost mám z toho, že v klubu v obou pinkacích sportech rostou kluci a holky, které sport baví, a tím má klub našlápnuto ke stabilitě. Po dlouhé době začala u obou sportů chuť sdílet síly a spolupracovat na budování klubu. Pádů a vstávání z popela jsem si užil dost. Teď věřím, že máme dobře našlápnuto.

 

Poslední otázka mne napadla, když jsem si zadal tvoje jméno do vyhledávače. Krom celé řady odkazů, které se týkaly tebe a tvých softballových aktivit, na mne "vypadlo" jméno Kelsey Mericka. Je to šikovná americká třetí meta a občasný zadák, která aktuálně hraje za univerzitní tým Virginia Tech softball. Zvláštní shoda příjmení, nebo některého z tvých příbuzných zavály větry 20. století přes oceán? To je jedna otázka a druhá, která mne napadla, když jsem si o ní četl, se týká studia - v amerických univerzitních týmech se hodně dbá na studium a prospěch. U nás se na tento rozměr výchovy mladých hráčů v posledních letech celkem zapomíná a spíš se dá říct, že trenéři, kteří se zajímají o studijní výsledky svých svěřenců, jsou spíše výjimkou. Díváš se ty svým svěřenkyním na vysvědčení?

Začnu tou druhou. Je to dobrá otázka. Na vysvědčení se nedívám, ale často se ptám hráček na školu, jak jim to jde. Občas u těch problémovějších oslovím i rodiče. Mám štěstí na dobré studentky, zatím jsem nemusel žádnou kolizi se školou řešit. Také je to tím, že holky jsou určitě zodpovědnější než kluci. Mám s tím osobní zkušenost :-) Souhlasím, že zájem o studijní výsledky je spolu s péčí o dobré zdraví svěřenců opravdu velmi důležitý.

Odpověď na druhou otázku je jednoduchá. O nikom z příbuzenstva, který emigroval přes oceán, nevím. :-)

 

 

Štěpán Hasal

 

 

 

 

 

Vytisknout E-mail