Cesta za olympijským snem

Po letošním mistrovství Evropy v softballu žen, na němž jsme si vybojovali postup na turnaj olympijské kvalifikace, jsme měli všichni jeden cíl – udělat poslední krok a postoupit na olympijské hry v roce 2020 do Tokia.


V přibližně dvoutýdenní pauze mezi ME a olympijskou kvalifikací jsme nic neponechali náhodě a stále se důkladně připravovali. Tréninky nebyly zaměřené pouze na softballové dovednosti, ale jejich velká část byla věnována taktice a studiu soupeřových nadhazovaček; díky velkému množství videi získaných ze zápasů z ME jsme měli opravdu hodně materiálů ke zkoumání. Tato důkladná příprava nám dodávala víru v to, že  se náš tokijský sen může splnit.

V den odjezdu do Holandska jsme věděli, ze jsme jako tým dobře připraveni a že jsme udělali vše pro to, abychom uspěli. Do Utrechtu, kde se olympijská kvalifikace konala, jsme se vydali auty. Po dlouhé cestě nás čekalo krásné ubytování v klidné části malé vesnice poblíž vodního kanálu (překvapivě :). Díky tomu, že jsme bydleli v komplexu dvou baráčků, které byly součástí farmy, se nám naskytlo mnoho možností, jak trávit čas a připravovat se na zápasy. Například jsme si zde mohli postavit mobilní klec, což by na hotelu určitě nešlo.

První tři dny naší kvalifikační expedice, tedy před startem samotného turnaje s velkým T, jsme využili k relaxaci a malému tréninku pálky, pole ale také kondice. Myšlenky nás všech, hráček i trenérského týmu, se už ale upínaly k začátku olympijské kvalifikace.

První zápas (s Francií)

Na úvod nás čekal jeden z relativně lehčích, ale zároveň trochu nevyzpytatelných soupeřů, a tím byla Francie. Jelikož jsme zápas hráli až v 16 hodin, využili jsme dopoledne naše postavené klece, kde jsme se v klidu rozpálili.
   
Na první zápas jsme byli všichni opravdu natěšení. Přeci jen atmosféra celého turnaje byla úplně jiná – olympijskou kvalifikaci nehraje člověk každý rok. Svoji daň si na úvod vybrala i nervozita. Možná i díky ní se nám v úvodu nedařilo stahovat body. Na pálce jsme však Francouzkám nic nepovolili. Ve třetí směně jsme konečně dokázali stáhnout první bod. Ten nás nastartoval. Celý zápas jsme nakonec vyhráli 6:1. První úkol byl splněn!

Druhá zápas (s Itálií)
   
Hned druhý den nás čekala favorizovaná Itálie, aktuální mistryně Evropy. Věděli jsme, ze je velmi důležité vyhrát, protože porážka by znamenala komplikaci; zároveň by nám ale ještě nesebrala všechny postupové šance.  I když jsme nevyhráli, byl to, alespoň pro mě, skvělý zápas. Největším problémem bylo se prosadit proti vynikající soupeřově nadhazovačce Grétě Cecchetti. Itálie zvítězila 2:0, což je výsledek, za který se určitě nemusíme stydět. My ale chtěli víc. Po zápase jsme byly všechny dost smutné, ale věděly jsme, že nic není ztraceno a stát se ještě může cokoliv, že i s touto jednou porážkou máme stále šanci v celé kvalifikaci uspět.

Zápas třetí (s Botswanou)

Jelikož je tato olympijská kvalifikace určená pro region Evropa-Afrika, mohli jsme si zahrát také proti týmu Botswany. Softball v Africe není na tak vysoké úrovni jako v Evropě, přesto musím říct, že mě velice překvapily zejména nadhazovačky Botswany, házely celkem svižně a dobře zvládaly i technické nadhozy. Jako pálkařky jsme si s tím však dokázaly poradit a taky díky soupeřovým chybám v poli jsme skórovaly hned v prvním inningu. Celý zápas jsme měly pod kontrolou, čemuž nasvědčuje i výsledek 12:0. Po zápase s Botswanou jsme věděli, že postupujeme do „superskupiny“, tedy mezi čtyři nejlepší týmy. Tady nás už nic lehkého nečekalo, na vysněnou olympiádu nás mohly dovést už jen výhry.

Čtvrtý zápas (s Velkou Británii)

Velka Británie má velmi dobrý tým, a to hlavně díky hráčkám s dvojím občanstvím – britským a americkým. Většina tedy hraje americkou univerzitní soutěž, která má opravdu vysokou úroveň. Věděli jsme, že tento zápas bude opravdu těžký; už na ME jsme s nimi hráli velmi těsně.  Jako první šly do vedení Britky. My se však nevzdaly a skóre dotahovaly. Musím říct, že jsme opravdu bojovaly až do úplného konce a nepřestávaly věřit, že to dáme. Bohužel to ale nestačilo a podlehli jsme 4:2. Tím se nám dveře na olympijské hry definitivně zavřely. Celý tým z toho byl samozřejmě velmi smutný. Velky sen a roky tvrdé práce... a najednou byl všemu konec.

Pátý zápas (s Holandskem)

V tomto zápase šlo „jen“ o třetí místo. Ani jeden z týmů už neměl šanci na postup do Tokia. Prostor proto dostaly mladší hráčky, které toho dosud tolik neodehrály. Drželi jsme se opravdu dobře, stav byl dlouho vyrovnaný, ale v závěru se Holandsko trochu rozjelo a několikrát skórovalo. Zápas to byl zvláštní nejen tím, že uzavíral naše působení na olympijské kvalifikaci, ale i nostalgickou atmosférou. V tomto utkání se totiž před domácím publikem loučila nadhazovačka Rebecca Soumeru. Toto legenda nejen holandského softballu si vysloužila „standing ovation“ a přerušení zápasu na několik minut.

Co říct závěrem? 

Opět neskutečná zkušenost a hrdost. Akce měla úplně jinou atmosféru než jiné turnaje. Jsem moc ráda, že jsem se probojovala do nominace, a moc si vážím toho, že jsem dostala příležitost si na kvalifikaci zahrát. I když náš sen zůstal jen snem, nelituji jediné sekundy, kterou jsem mu obětovala. Ne každý sportovec může říct, ze hrál o postup na olympijské hry a já doufám, že se to jednou bude opakovat, Pokud budu mít možnost být znovu u toho, udělám pro postup maximum.

… a po olympijské kvalifikaci

S národním týmem se však ještě neloučím. Česká republika dostala pozvánku na prestižní turnaj do Japonska. Akce se koná na konci prázdnin a my se na Japan Cupu potkáme s národními týmy USA, Japonska a Taiwanu, tedy s těmi nejlepšími z nejlepších. Těším se, ze zažiju další neskutečný turnaj a získám nové softballové zkušenosti.

Po této akci mě čeká další let na východ, a to do USA, kde mezitím začíná nový školní rok a start přípravy na další (věřím, že skvělou) sezónu. Prázdniny utekly jako voda, ale už se nemůžu dočkat… It’s real softball life… I like it!

Kristýna Malá, kmenová hráčka SaBaTu Praha a členka softballové reprezentace žen České republiky

Vytisknout E-mail