Softball

„Madam SaBaT“ se loučí. Jitka Horová opouští extraligovou scénu, po 23 letech

Tento rozhovor s Jitkou Horovou vznikl pro server Softball.cz. V jeho nezkrácené verzi najdete také vzpomínky na Jitčiny softballové začátky, na reprezentační akce, ale i to, co má v plánu dál.

Loni na podzim jsem viděl Jitku Horovou hrát její asi poslední extraligový zápas. Bylo to proti pražské Čechii a neskončilo to vítězstvím. Jitka tento zápas odházela a bylo na ní vidět, že bojuje ze všech sil a že se snaží s nepříznivou sérii něco udělat. Bojovnost a chuť na sobě pracovat a taky něco dokázat, to provázelo Jitku Horovou celou její kariéru. S reprezentací se rozloučila už před pár lety, teď „madam SaBaT“ uzavírá i tu extraligovou. „Po loňské sezoně jsem byla tak vyčerpaná, že se mi už nechce hrát nejvyšší soutěž. Pro mě to znamená trénovat a hrát na plno, být na všem. To už nechci,“ prozrazuje v našem rozhovoru.

Poslední extraligový zápas jsi odehrála loni na podzim. Byl opravdu poslední?

Poslední extraligový zápas, který jsem hrála, byl o udržení v soutěži. Jestli byl poslední, to opravdu nevím – nikdy neříkej nikdy, ale jisté je, že po loňské sezoně jsem byla tak vyčerpaná, že se mi už nechce hrát nejvyšší soutěž. Pro mě to znamená trénovat a hrát na plno, být na všem. To už nechci.

Nebude Ti po tolika letech extraliga, ale taky spoluhráčky, parta, atmosféra a tak dále, nebude Ti to všechno chybět? Navíc když je teď na SaBaTu nová trenérská dvojice, tým se hodně obměnil…

Jak jsem říkala, v loňském roce to bylo už moc náročné. Myslím si, že mi extraliga chybět nebude. Náš starý tým se rozpadl už po sezóně 2018, do sezóny 2019 nás bylo hodně málo. Ano, teď se tvoří nový tým, ale já už nechci znovu začínat s novým týmem.

Pověsila jsi rukavici a spajky na hřebík definitivně nebo si ještě někdy někde zahraješ?
 
Mě ta hra stále moc baví, takže rukavici na hřebík určitě nepověsím. Letos budu hrát s naším B týmem. Všechny ty holky už znám roky, s některými jsem hrála v juniorkách, s  dalšími zase v A týmu, tak doufám, že to bude i zábava.

Kdy jsi vlastně se softballem začala? A kdo Tě k němu přivedl?

Hrát jsem začala, když mi bylo sedm let. Táta založil softballový tým, byli tam samí kluci a já. První rok jsme jen trénovali na Letné, pak jsme hráli i zápasy. Po pár letech se kluci začali přeorientovávat na baseball a tak moje máma založila dívčí softballový oddíl, to už jsme hráli na současném místě v Troji.

Se softballem jsem ale začala asi už když jsem se narodila. Rodiče hráli softball za Slavoj Praha 7 a já s nimi byla na každém jejich tréninku a zápase.

Jak dlouho jsi hrála nejvyšší soutěže a kolik Ti bylo let, když jsi nastoupila do svého prvního extraligového zápasu?

Když jsem byla malá, tak se začínalo kadetkami, mladší kategorie se nehrály. Asi ve dvanácti jsem začala hrát a trénovat pod vedením Martina Štěpána a Michala Berky s juniorkami. Ze začátku to byla i z jejich strany zábava, ale postupně to začali všichni brát vážně a i vyhrávat. Většinou to bylo s holkami, se kterými jsem začínala pod vedením mojí mámy v kadetkách, takže jsme byly skvělá parta.

První extraligový zápas jsem si zahrála, když mi bylo čerstvě patnáct. Hrály jsme v Brně na Kraví hoře a předcházelo tomu soustředění se ženami. Dostala jsem se k tomu dost nevinně. Příliš často jsem se o prázdninách potulovala po hřišti, a tak mi Jirka Dudek řekl, ať jedu s nimi.  Do dnes si pamatuju, jak to bylo náročné. V té době jsme jezdili do Sezimova Ústí, byla tam překážková dráha pro hasiče a tu jsme každé ráno musely několikrát zdolat.
 
Takže když se to sečte a podtrhne, extraligu jsem hrála 23 let. Vynechala jsem jen jednu sezónu, kdy jsem byla v Německu.

Největší klubový úspěch a jak se zrodil?

Určitě to byly ty úspěchy v juniorkách. Dva roky po sobě jsme vyhrály mladší i starší juniorky. A pak v ženách 3. místo na PVP. Z extraligy mám bronzovou medaili.

Vím, že toho není tolik a hlavně, že toho mohlo být více. Ale věřím, že se sbíráním úspěchů není konec, že to třeba doženu jako trenérka týmů SaBaTu.

Reprezentace. Za Českou republiku jsi poprvé nastoupila kdy, v jaké kategorii a kde to bylo?

Přiznám se, že si přesná data a místa nepamatuju. Je to už opravdu dávno a nebylo toho málo. Do prvního širšího výběru jsem se dostala v kadetkách, ale kde jsme hráli, to si teď nevybavuju. Další pak byly juniorky, asi v roce 1997. Na jaře jsme jezdily do Holandska.

Vzpomínám si, že jsem byla vždycky dost vystresovaná a před prvním ME jsem myslela, že budu mít  do smrti žaludeční vředy, jak mi bylo špatně. Dodnes nechápu, jak se ze mě pak mohla stát zakončovací a hlavně tiebreaková nadhazovačka.

Tvoje reprezentační kariéra je dlouhá a bohatá. Kolik máš na svém kontě za nároďák startů a kdy jsi s reprezentací skončila?

Kdybych na začátku své softballové kariéry věděla, že budu někdy dělat takový rozhovor, tak si to budu všechno snad i psát (smích).

Moje první ME juniorek bylo v Praze, to se psal rok 1998. Pak následovalo MS juniorek v Taipei, to jsem hrála na catcherovi. Následovala reprezentační pauza, přičemž do žen jsem už přišla jako nadhazovačka, myslím, že to bylo v roce 2000. Zavolal mi tenkrát Vláďa Süss a řekl mi, že mě chtějí jako nadhazovačku.

Tehdy se to lámalo. Všichni říkali, že nemůžu dělat obojí. Byla jsem v SaBaTu první catcher a druhý nadhoz. Hráli jsme na Canada Cupu a můj první zápas na nadhozu byl proti Austrálii. Dopadlo to zle – několik homerunů. Ani nevím, jestli jsem doházela inning. V té době jsem ještě na nadhoz za reprezentaci neměla. Do té jsem se pak dostala v roce 2003 a už jsem tam vydržela, až na pauzy spojené s mateřstvím. V roce 2015 jsem s nároďákem hrála naposledy.

Opět se musím zeptat na největší úspěchy. Jaké byly? A určitě máš také řadu zážitků z těchto akcí. Na co nikdy nezapomeneš?

Úspěchy. Asi pro každého softballového reprezentanta je to nějaká ta medaile z ME. Nejlepší umístění na MS bylo deváté místo, vždycky jsme skončily těsně před play-off. V kvalifikaci na OH to bylo druhé místo, takže nepostupové. Také mám medaili z ME ve slowpitchi a účastnila jsem se univerziády.

K těm zážitkům. Je jich spousta, každý výjezd byl zážitek.
 
Asi ty nejhezčí mám spojené s rokem 2003. Během tří týdnů jsme jeli autobusem dvakrát do Itálie. Strávili jsme při tom spolu s týmem hodně času a bylo spousty legrace. Technickou vedoucí byla Jana Baránková, která dělala hodně věcí navíc. Bylo to fain.

Ta druhá akce byla kvalifikace na OH, kde jsme, jak jsem už řekla, skončily druhé, takže jeden krůček před branami. Tehdy jsem to jako úspěch necítila, protože nebyla ani žádná medaile, prostě na OH jel jen jeden. Ale s odstupem času vidím, že druhé místo na kvalifikaci byl ohromný úspěch, který se bohužel od té doby nepodařilo zopakovat.
 
Ještě jeden úspěch bych vyzdvihla, a to ME 2009 ve Valencii, kde jsme se po osmi letech probojovaly na MS. Na tomto turnaji jsem cítila nejlepší formu. Byl to pro mě ale extrémně náročný podnik. Měla jsem s sebou roční Lucku a v noci k ní několikrát vstávala. Do dnes si pamatuju, jak jsem holkám záviděla, že si ve volném čase lebedí, přitom  já jsem stále na nohách.

A pak všechny ty vzdálené země, které jsem mohla navštívit – o byly zážitky. Často již samotná hřiště. Například ve Venezuele postavili na MS obrovský stadion pro sedm tisíc diváků a také je tam na ty zápasy vždycky dovezli. Byl tam takový hluk, který mi vadil, takže jsem hrála se špunty v uších. Ale i tak jsem ten nepříjemný rámus vnímala. Komunikace prakticky nebyla možná, mně na nadhozu musely stačit jen signály od catchera.

Za zmínku ještě stojí krásné zážitky z různých ubytování. V onom roce 2003  jsme bydleli  v italském hotelu – ve vile na samotě, s parkem, byl tam krásný klid. Vezli jsme si s sebou vlastní pračku a v parku neustále sušili prádlo.

Zvláštností bývá i samotné prostředí turnaje. Největší „přidané zážitky“ jsem měla na univerziádě, jejíž součástí byl nádherný zahajovací ceremoniál, jako bývá na OH. Bydleli jsme v univerzitní vesničce, potkávali se se všemi sportovci a mohli se chodit koukat na většinu sportů, které paralelně probíhaly. A odsud mám i jeden z nejlepších hráčských zážitků, kdy jsme s Monikou Janotkovou na catcherovi držely na uzdě Austrálii 0:2 a skvěle jsme si to užily. To bylo sedm let po tom, co mi nabušily ty homeruny (smích).

V reprezentaci, ale pochopitelně i v klubech (SaBaT, Joudrs, Krč), jsi se potkala s celou řadou hráček. Kdo je v Tvých vzpomínkách zapsaný nejživěji? Kdo patří, nebo patřil, do Tvé „vysněné party“?

Vysněnou partu nemám. Tím, že jsem měla od roku 2008 rodinu, děti, na kamarádky už moc času nebylo. Ale kámošky jsem samozřejmě měla v každém týmu.

Kromě catchera a nadhozu, jsou ještě jiné posty, na nichž jsi hrála a hraješ?

Jak už jsem zmínila, v nároďáku jsem nadhazovala a catcherovala. Jsem levák, tak nebylo moc na výběr. Ještě hraju jedničku a vnějšek.

Během svého softballového života jsi také poznala celou řadu trenérů. Kdo z nich Ti dal nejvíce a s kým se Ti nejlépe spolupracovalo?

Určitě rodiče, díky nim hraju softball. Nadhazovat mě naučil Jirka Dudek a pak jsem přes deset let hrála pod Martinem a Michalem, určitě i oni. Později jsem na Novém Zélandu potkala Terence, ten mi ukázal, jak držet a házet stoupáky. Když jsem se po sezoně dostala do wellingtonského výběru, vedl nás opravdu výborný trenér a coach Fabiana Barlow. S ním jsme vyhrály závěrečný turnaj, na který se pravidelně sjíždějí výběry z celé země. Později byl Fabian head coach v australském nároďáku, s nímý získal bronz OH. Tréninky s ním byly zábavné a dávaly mi opravdu hodně.

Vyzkoušela jsi si i nejvyšší soutěže v Německu, ale především na zmíněném Novém Zélandu. Jaké tohle byly zkušenosti, jaké jsi se z těchto zemí přivezla zážitky, a třeba i úspěchy?

Na Novém Zélandu jsem byla, když mi bylo dvacet, na jednu sezónu. Tehdy jsem tam jela jako catcher. Pamatuju si, že jsme z letiště jeli rovnou na zápas. Neměla jsem ani svoji pálku, ale asi jak jsem byla ze všeho pryč, tak jsem hned v tom zápase odpálila homerun.

Jinak zážitek to samozřejmě byl. Tým, za který jsem nastupovala – Johnsonville ve Welingtonu, nepatřil k těm nejlepším. Hráli to hodně na pohodu a já byla dost akční, takže jsem si často chodila sama nadhazovat. Měla jsem plány od Jirky. On to bral tak, že mám zimní přípravu, tak jsem někdy házela i 300 nadhozů do plotu. Dnes se divím, že mně z toho nehráblo (smích). Na konci sezóny jsem se z novin dozvěděla, že mě nominovali do nějakého jejich výběru. Jak už jsem řekla, tyto tréninky i celý turnaj byly výborné, tím spíš, že náš wellingtonský tým vyhrál ten turnaj po šesti letech. Oslava pak byla famózní.

V Německu to bylo jiné. Tam jsem jela už po škole a chtěla jsem i trénovat. Bylo to náročné –  hrát na nadhozu a k tomu trénovat a i pomáhat coachovat. Tuto kombinaci jsem už pak nikdy dělat nechtěla. Zde jsem se potkala s americkou spoluhráčkou a baseballovým trenérem, od kterých jsem se přiučila ten „americký“ náhled na hru. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy v Německu měli pravidlo, že z doublu mohl cizinec hrát jen jeden zápas, a ve finálovém turnaji, tuším, hrát tři inningy za zápas. Sezónu jsme dohrály na třetím místě.
 
Je něco, co Ti v softballovém životě „uteklo“? Chtěla sis zahrát i jinou soutěž, spolupracovat s jiným trenérem nebo hráčkami…

Jak už z  rozhovoru vyplynulo, chybí mi nějaký ten titul z extraligy, a účast na OH, ale to se nepovedlo nikomu z mé generace. Samozřejmě mě taky napadlo, že kdybych bývala ještě víc trénovala, což jsem objektivně mohla, mohla jsem být lepší.

Tvé dívčí jméno (Zákorová) je neodmyslitelně spjaté se SaBaTem. V České republice jsi nastupovala i za Joudrs a Krč, ale SaBaT je a vždy byl a bude Tvůj softballový domov. Co plánuješ v SaBaTu do budoucna? Nyní vedeš žákyně SaBaTu…

Určitě chci trénovat a dostávat SaBaT výš a výš (úsměv).

K reprezentaci by jsi se jako trenérka vrátit nechtěla (kadetky, juniorky, ženy)?

Na podzim jsem se stala trenérkou STM a pomáhám u U15. Zatím mám malé děti, hlavně Lukáše, takže mě hodně potřebuje rodina. Trénování naštěstí není omezeno věkem a výkonností, takže do stáří na něj mám času dost.

Tvé děti také hrají softball a baseball. Lucka (12) je oporou žákyň SaBaTu, Matěj (9) pomalu rozjíždí baseballovou kariéru a malého Lukáše (3) jsem taky viděl jen s pálkou v ruce. Vybrali si softball a baseball jako svůj hlavní sport nebo je to táhne k něčemu jinému? Nebo se zhlídli v tátově řemesle (poznámka: Jan Hora, dlouholetý mezinárodní softballový rozhodčí) a pilně trénují trhání a zatínání pěsti?

Ano, hrají všichni. Neměli moc možností dělat něco jiného. Na softballu a baseballu jsou opravdu často.

Nějaké jiné sporty si vyzkoušeli. Lucka dělá ještě gymnastiku a Matěj chodí na atletiku. Ale už začíná být jasno, co budou ty hlavní sporty. Lukáš pálí do všeho kolem sebe. V zimě, když jsme byli na horách, byl mu asi rok a půl, si postavil mastičku na opruzeniny, vzal lahvičku od mléka a odpaloval s ní tu mastičku (smích).

Největší vztah k rozhodování má Matěj. Myslím, že on rozhodčím bude. Ale i Lukáš umí křičet out a strike a dělat podle vzoru Matěje posunky rukama (smích).

Děkuju za rozhovor, Jitko. A přeju, ať se daří,

Vilém Sládek

Vytisknout E-mail